TÚR DE BÍR 2014 - Třináctý ročník - Čtvrtek 31.7.2014
» další dny

Nad ránem v Halži nás probouzelo vytí psů z nedalekých zahrad, anebo to bylo ze hřbitova, u kterého jsme spali, a vůbec to nebyli psi??? Buď jak buď, vstáváme ve čtvrt na deset a ač to původně moc nevypadalo, přečkali jsme noc bez deště. Bylo to krásné spaní na bývalém hřišti, po noci zpívání v Cafebaru s dvěma místníma chlápkama co nás naučili príma novou písničku o chlupatým zelí a hladký mrkvi. Po probuzení jsme si všimli, že jeden z těch chlapíků dodržel slib a u nohou jsme našli postavenou sklenici kyselých okurek. Následovala rychlá očista zelenkou, u otrlejších jedinců dokonce i kartáčkem se zubní pastou a potom balení. K úžasu nováčka Petra M. přes noc opravdu došlo ke kluky avizovanému samovyprání lehce propocených dresů! Voňaví a svěží tedy vyrážíme na nákup v místním Coopu a dopřáváme si snídani v přilehlém parku. Plánování další trasy se ujali Petr H. a Martin, zatímco někteří z nás začali park zálibně obhlížet, hledajíc místo, kde by se člověk po ránu tak nějak víc uvolnil… Bohužel stromů bylo v parku jako telegrafních sloupů, křoví veškeré žádné, krám byl nedaleko a bylo tam vůbec poněkud rušno, takže veškeré tyto snahy vyšly naprázdno a tak jsme se soustředili pouze na plánování trasy. Po lehce vražedném úvodu z prvního dne jsme se rozhodli v rámci zachování duševního zdraví některých z nás trochu zvolnit režim a sjet z původně plánované trasy podél hranic více do vnitrozemí. Po krásném dlouhém sjezdu z Halže někteří s povděkem vítáme nechtěné zabloudění do lesoparku u Tachova, kde využíváme malou zastávku k velké potřebě…

         Petr H. si neustále stěžoval na rozbitou šlapku, takže zastavil u Servisu Stihl, na který jsme po příjezdu do Tachova narazili, a jal se jí opravovat. My ostatní jsme se začali věnovat důležitějším věcem, totiž hledání hospůdky s teráskou, protože slunce na nás začalo nepříjemně dorážet a voda se pořád pít nedá. Naštěstí byla jedna příhodná teráska takřka za rohem, takže nás nemohl rozhodit ani opilý domorodec, který dělal trochu tlaky. Zkušeně děláme, že tam nejsme, protože s ožralama nechceme mít co dočinění a rychle si dáváme pivko, aby nám moc neklesla hladinka…

         Posilnění na další cestu vyrážíme s již opravenou Petrovou šlapkou do cca 20km vzdáleného Boru, kde po zevrubné obhlídce možností na místním náměstí shledáváme, že žádná z nabízených alternativ nám není dost dobrá a vůl dne zařizuje zprovoznění zavřené terásky před místním hotelem, kde si dáváme oběd a něco málo žejdlíků, jako ochranu před neustálým polojasnem. Po několikerém vyslechnutí zprávy místního rozhlasu hlásajícího přibližně "Raz, dva, tři, zkouška, zkouška. Kdo tuto zprávu neslyší, ať to nahlásí na úřadě." jsme pro nás shledali Bor nadále nezajímavým a vyrážíme zase o kus dál. Počasí je parádní, žádná vedra ani déšť.

         Následuje zastávka v Horšovském Týně, kde po útrapách s hledáním otevřené hospody přijíždíme na prahu vystřízlivění na místní krásné náměstí. Na jeho nejzazším konci se konečně vyloupla jedna hospoda s terasou a slunečníky hrdě hlásajícími Pilsner Urqell. Zaparkovali jsme kola, sundali helmy a rukavice, abychom vzápětí zjistili, že jde o kavárnu! Nabídnuté lahvové pivo s díky odmítáme a necháme se raději donavigovat k blízké restauraci. Tu jsme záhy našli i s její velmi příjemnou obsluhou, ale absolutně nesmyslným řešením terasy, ke které se šlo dlouhým labyrintem skrze celou restauraci a kam vedla okna z kuchyně, tudíž náš přírodní odér byl záhy přetlučen vůní přepáleného oleje. Ještě zábavnější byla úschovna kol ve dvoře za restaurací. Po krátkém rozhodování zda zůstat nebo zkoušet štěstí jinde, za nás rozhodla právě přijíždějící druhá servírka, která nám hbitě odemkla vchod s nápisem Privát, takže jsme se nechali ukecat a kola jsme protlačili asi třicet metrů dlouhou a půl metru uzounkou chodbičkou pro personál skrze barák s několika schody až na zmíněný dvorek, kde pro nás nepochopitelně parkovalo asi pět aut, čímž jsme zjistili, že pokud tam nebydlí Copperfield, nebo neparkují auta vrtulníkem, hned za rohem musí být normální vjezd do dvora. Taky že ano, ale asi o nás servírky hodně stály a chtěly se ujistit, že jim neujedeme jinam. Objednali jsme si tedy pivka na uhašení ukrutné žízně a někteří využili možnosti opět si dojít jako člověk na regulérní záchod. Po návratu vola z místa pro něj nejoblíbenějšího, na něj čekal rozpitý půllitr s pozdravem od místního ptactva. Jelikož vůl asi vypadal dost zdrceně, byl celý vtípek záhy ukončen a půllitr putoval zpět k původnímu majiteli, nebožáku Martinovi. Tím se rozhodlo o dalším pobytu, protože nám kálet do piva rozhodně nikdo nebude! Takže platíme a vyrážíme, tentokrát už jako lidi regulérně výjezdem ze dvora směrem na Domažlice. Jelikož ale nebyla shoda na trase, vůl vybral trasu kratší, leč po hlavní silnici. Tím se ovšem ukázalo, že toho dne k němu jeho titul sednul, protože při táhlém stoupáku na ne zrovna široké a docela frekventované silnici nás auta některých rádoby řidičů závodníků míjela dost na těsno a potom co Martina jeden takový inteligent při předjíždění málem vytlačil ze silnice, vůl uznal omyl a zavelel na vrcholu kopce k odbočení na vedlejší silnici. Bohužel to znamenalo kopec sjet opět dolů a následně jinou trasou zase vyšlapat.

         Po příjezdu do Domažlic, proběhlo bleskurychlé skupinové foto na náměstí, a jelikož už bylo půl deváté a máme už docela hlad, zajišťuje na doporučení Toma vůl večeři v Podveském mlýně. Musíme ale rychle, protože kuchař chce jít domů a v devět hodin zavírá kuchyni. Zdálo se to v pohodě, protože vzdálenost byla nevelká - co to pro nás je 7km? Navíc naše nohy byly po předchozím dni nabušené víc než po týdnu ve francouzských Alpách, kde se mimochodem jezdí méně známá, trapná napodobenina naší tůr, totiž Tour de France. Jak to tak bývá, zdání klame. Tom nám neznalým vychytrale zatloukl dva „menší“ kopečky po cestě, takže cca v polovině prvního trháku se dělíme na borce a odpadlíky. Petr H. a Martin vyráží napřed pozdržet kuchtíka, zatímco Petr M. s Milanem sbírají poslední zbytky sil a ukusují po pídích zbývající kilometry. Naštěstí Tom povzbuzuje tím, že s ubožáky zůstal a jezdí kolem nich kolečka do kopce a z kopce, asi aby ukázal kdo, že je tu machr. Ke konci prvního stoupáku už začala volovi unikat pára a šly na něj mdloby, ale Milan nebezpečně doháněl (počítám, že kdybychom ta kola vedli, tak jdeme rychleji), takže se sebral a za pomoci neustále dorážejícího Toma jsme nakonec úspěšně všichni dofuněli až do cíle dnešní etapy. Petr H. s Martinem dorazivší pár minut před námi byli té lásky a rovnou nám objednali pivko. Klepající se jak drahý ratlíci jsme si objednali domácí sulc a zelňačku. Tentokrát tu opravdovou, z chlupatého zelí. Kluci pokecali s panem domácím a připomněli se mu, že u nich trávili Silvestra asi dva nebo tři roky zpátky, což vedlo k ještě větší vstřícnosti a nabídce přespání (beztak námi podle plánovaného) na jejich pozemku. S radostí jsme nabídku přijali a přesunuli se z venkovní zimy do hospody, na další žejdlík. Po chvilce nám obsluhující slečna takříkajíc vnutila prý chlapské pití - malinovou vodku. Teda ona ji jen nabídla, Tom se chytil, Petr M. ho v tom nechtěl nechat samotného a ostatní se více či méně bránili. Z nastalého zmatku jsme najednou měli před sebou místo dvou panáků tři, takže se nakonec nechali strhnout všichni a vodku jsme statečně vypili. Rychle jsme pochopili, že zelence se nic nevyrovná, takže s díky odmítáme další rundu. Načež asi i pod vlivem vůně linoucí se z našich dresů nám slečna servírka nabídla, že se ráno můžeme vysprchovat v jejich veřejné sprše. Také přišla s nabídkou odchytu much, kdy za 30 předložených mrtvolek máme příště jedno pivo zdarma… Sice jsme při dalším pivku zkoušeli pár much pozabíjet, ale dotáhli jsme to jen na konečných šest, takže jsme zase tolik smrdět nemohli, protože další už nepřilétaly.

         Jelikož čas se nachýlil, my byli poslední hosté v hospodě a na druhý den měli na mlýně naplánovanou svatbu, byli jsme zdvořile vypoklonkováni a šli jsme připravit ležení pod krásnou, jasnou oblohou. Jak se nakonec ukázalo, spali jsme na svatebním oltáři…