TÚR DE BÍR 2014 - Třináctý ročník - Středa 30.7.2014
» další dny

    Je středa 6:05, tedy skoropoledne a my se scházíme na příbramském nádraží vyspalí, plní energie a očekávání. Letos jedeme v 5ti. Máme nováčka Petra Mikeše, tak schválně jak si poradí s nástrahami letošní Tůr De Bír ;-).

Volem zvolen je Tomáš. Jak Petr H. poznamenal den před odjezdem „odjezd v 6:20 mohl vymyslet jenom vůl“. A tak funkce byla jednohlasně potvrzena. Samozřejmě až na Tomáše.

         Ve vlaku je krásně, vybavení vlaků v posledních letech skutečně udělalo veliký krok kupředu. Něco jako říkal ten týpek v kosmický uniformě vystřelenej na měsíc, nebo tak nějak ;-). Krátce po představení všech zásob a zahájení degustování jednotlivých druhů pivních značek, všichni oceňujeme především tlačítkové ovládání WC. Otevírání na tlačítko, zavírání na tlačítko, zamykání na tlačítko, splachování na tlačítko … je to radost mít takhle na všechno tlačítko. Tedy téměř na všechno ;-).

         Přestupujeme ve Zdicích, mlha kam se podíváš. Naštěstí každým kilometrem, který vlak ukrajuje ze zbývající cesty do Chebu se počasí i naše nálada zlepšuje. Ono to asi nebude jen tím počasím ;-))).

         V Chebu naše první cyklokroky vedou na náměstí, které nás překvapilo svou malebností. Je vidět, že jsme blízko hranic a že tady němečtí sousedé nějaké to euro nechají, než zase prchnou zpátky do domoviny. Petr M. tady má příbuzné. A tak stačí dva telefonáty a už máme několik tipů, kde si sednout a vypít první dnešní točené.  Máme nárok, vždyť už je 10 hodin ;-). Pivko nám chutná, ale raději po chvíli vyrážíme na plánovanou cestu podél hranice železné opony. Pořád ještě máme na paměti loňský ročník, kdy jsme mocným finišem před Českými Budějovicemi ekologicky zlikvidovali zbytky proteinových nápojů, které nám naše drahé ženy připravili a způsobili jsme tak přetížení toalet na tamějším nádraží.

         Jedeme po Euro stezce (EV13) přes Slapany do Hrozňatova. Jde o bývalou železniční trať, takže je to pěkně po rovince. Ale něco nám říká, že tomu brzy bude konec. Ve Slapanech se na doporučení jednoho místního, vydáváme zkratkou. Abychom se po 20ti minutách objevili na stejném místě. Napodruhé se již nenecháme ošálit a i přes další nástrahu „zákaz vjezdu“ se úspěšně dostáváme do Hrozňatova. Zastavujeme v místní restauraci, dáváme si oběd a ochutnáváme Rychtáře. Na Milana padá únava a dává si v hospodě 20 (čti dvacet). Překvapivé je, že neusnul Tomáš, který se na usínání po hospodách specializuje ;-)).

           Po obědě již začínají první pohraniční kopce, pro mnohé styl na Kašpara a nám začíná být pomalu jasné, že jestli chceme vydržet do soboty, tak musíme změnit plány. Kopce v okolí Dyleň 940m nebo Čupřina 865m nás v tom jen utvrzují.

         Má to ale i své výhody, kocháme se poměrně často krajinou a množstvím hub v lesích. S provozem si nemusíme dělat starosti, sem by jel na kole fakt jenom magor. Trošku nás demotivuje setkání s dvěma Holanďany (cca 50 let), kteří mají již dnes najeto asi 100 km, ale to nás ostřílené borce přece nemůže rozhodit. Ti jeli určitě nějakou lehčí cestou.

         Nedá se nic dělat, pokračujeme. Naše svalnaté nohy zocelené téměř ročním denodenním tréninkem, téměř hravě zvládají další milimetry převýšení. Sjíždíme do vesnice Tři sekery, kde si dáváme zasloužené pivko. V místní restauraci nás informují, že jel právě kolem místní čórkař, tak ať si radši dáme majzla. To nás nutí pravidelně vykukovat z hospody a ověřovat si, že nám na kolech ještě nic nepřibylo ;-).

         Dále pokračujeme přes Broumov. Překvapivě zastavujeme na jedno a to hlavně díky blížícímu se lijáku. Paní domácí pravda není zvlášť nadšená a už vůbec ne usměvavá (pozn. Redakce: v hospodě není ani noha), ale do deště se nám nechce. Objednáváme si dnes skoro první pivo a čekáme, až přestane pršet. Déšť je ale opačného názoru a tak nám nezbývá nic horšího, než si dát ještě jedno a nakonec i povečeřet. No a jako každá pohádka, i tato bude mít dobrý konec. Paní domácí nakonec roztála. Když jsme odjížděli, tak nám i radila cestu a dokonce se mi zdálo, že se při odjezdu na její tváři objevil i nepatrný náznak úsměvu.

         Směrem do městečka Halže projíždíme nádhernou krajinou CHKO Český les, v mnohém krajina připomíná Brdy. Co se přírody týče, byla to z celé trasy ta nepůvabnější pasáž. Určitě by stálo se sem někdy ještě vrátit. Začíná se stmívat a krásy přírody si ani nestíháme pořádně vychutnat.

         Do Halže přijíždíme již za tmy. Zkušeně hledáme vhodné místo na spaní a co je nejdůležitější, máme štěstí na sympatický bar se sympatickým personálem a sympatickými štamgasty (sympatický nerovná se hezky ;-)). A když se k tomu ještě přidá 5 sympatických mladých a zdravých chlapců ;-). Cítíme se tu jako doma. Pivečko nám chutná, dostáváme dokonce nabídky na přespání. Nejdřív přímo v penzionu, pak v ubytovně jednoho ze štamgastů a nakonec nám jeden z nich nabízí přespání u něho před domem. Tomu se nedá odolat. Jak jsme ráno zjistili šlo o bývalé hřiště krásně položené u hřbitovní zdi. Takže tam byl krásný klid, nebo tam klid nebyl ….?

         Začínáme přemlouvat Milana, aby vytáhl kytaru a světe div se, ani nám to nedalo moc přemlouvání. Až už to jede, Milan hraje, my békáme, místní štamgasti se k nám přidávají. Jeden z nich za chvíli dokonce přichází s kytarou a hraje s námi. Zejména jeho sprostonárodní „Cestovala moje milá do Bavor“ nám utkvěla v paměti.

         Celý večer nemá chybu. Dokonce Tomáš ani nikoho nezlomil do panákování, takže všichni jdeme do hajan metr od hřbitovní zdi s „nadprůměrně čistou“ hlavou.