TÚR DE BÍR 2016 - patnáctý ročník - Pátek 5.8.2016
» další dny

Vůl dne: Petr M.

Trasa: 55 km, Soběšín – Kácov – Zruč nad Sázavou - Vilémovice

Heslo dne:  Prší, prší, jen se bleje, aneb Petr M. byl toho rána poněkud neklidný…

Probouzíme se do zataženého dne, pod místním fotbalovým pláckem, mezi stany našich sousedů, z nichž minimálně jedni neměli z našeho „poklidného“ nočního výběru místa pro přespání velkou radost. Snad nám již po ránu počasí chtělo naznačit stav věcí příštích…

Při balení spacích potřeb a páchání ranní hygieny, Petr M., který byl lehce popelavě bledý, oznamuje, že byl nad ránem již dvakrát zvracet, a že mu není zrovna nejlíp. Za tuto indispozici, která snad nesouvisela s večerním popíjením, jako spíš s kuřecím špízem snědeným včera, byl při snídani po právu a jednohlasně zvolen volem dne. Nic nepomohla jeho snaha vypadat vyčerpaně, ani neustálé odbíhání na záchod, natož pak suchý rohlík místo vydatné stravy, které si dopřávali ostatní.

Po posilnění většiny a několikerého vyprázdnění nejmenovaného jedince vyrážíme konečně na cestu. Jedeme pomalu, protože terén se povážlivě zvlnil a navíc musíme být neustále ostražití, protože nás neustále pronásledují jeleni v říji. Sice je nevidíme, ale slyšet jsou blíž a blíž. Co kopec nahoru to neustále dorážející stádo. Aha tak ne, to jenom poblión Petr M. neustále krká. Jelikož je ale Túr de Bír pohodová akce a nechceme druha ve zbrani, tedy na kole, nechat pojít mrzkou smrtí v pangejtu, čekáme a čekáme. Po zhruba 45 minutách intenzivního šlapání a jelení serenádě vyjíždíme jeden z těch větších kopečků a čeká nás odměna v dlouhém a dosti strmém sjezdu, na jehož konci neomylně číhá další stoupák. Po jeho zdolání, čekání na naší vysokou a hlavně po nervózním obhlížení stále víc zakaboněné oblohy se rozhodujeme, že pokračujeme směrem na Kácov ať to stihneme než začne pršet. Jak komické, když se vzápětí ukazuje, že jsme stáli za zatáčkou jen asi 250 metrů od okraje městečka J

Petr M. přes počáteční hru na hrdinu poslechne dobře míněnou radu a v místní lékárně si kupuje povzbuzováky na rozdrážděný žaludek a zbytek trávicího traktu. Na náměstí se rozhodujeme, kde si dáme něco k pití, protože místní pivovar si o to doslova říká. Bohužel tenhle nápad měl i nejeden autobusový zájezd, takže o originální prostředí jsme ochuzeni a vzhledem k začínajícímu dešti bereme zavděk místní Restaurací na náměstí. Petr M. si dává osvědčenou trojkombinaci Cola, černé uhlí, Cholagol zatímco ostatní si pochutnávají na pivku. Když mírný deštík ustal, vydáváme se opět o kus dál. Cestnou, necestou, přes hory a přes doly, sužováni nebezpečnými větry (hlavně tedy Petr M.) a dešti, přijíždíme do Zruče nad Sázavou. Promoklí jak králíci dáváme na radu místních a na oběd jedeme do poněkud nuzně vypadající vývařovny. Zatímco pozvolna osycháme, objednáváme piva a kolu a jídlo každému podle chuti, nebo nechuti. A skutečně, jakkoli to zvenku ani zevnitř nevypadá, tenhle podnik má dobrou kuchyni a všem chutnalo. Tedy až na věčně nakrknutého Petra M., který brblal něco o nespravedlnosti, a který vrátil cca ? své výborné dietní dušené zeleniny. Naštěstí už jen obsluze a na talíři a ne do záchodu. Jelikož déšť nepolevoval, nezbylo nic jiného než objednat další piva a počkat. Netrvalo dlouho, určitě ne víc než 3 piva a koly a my mohli pokračovat dál.

Motaje se kolem malebného toku Sázavy pokračujeme ve zdolávání menších či větších kopců až na rozmezí Středočeského kraje a Vysočiny. Teprve tady se ukazuje, že název místního kraje není náhodný a nás náhle místo malých a větších kopců čekali kopce i kurňa obrovské. K velké úlevě oslabené části pelotonu se pozvolna blížíme k dnešnímu cíli, ještě tam ale nejsme. Dorážíme do Ledče nad Sázavou, kde se nakrátko zastavujeme na drink v malé restauraci se zahrádkou kdesi uprostřed baráku. Jelikož se den již značně nachýlil a nic netrvá věčně, pivo si tentokrát dal i Petr M. i když jenom malé. Ale každý začátek je těžký, že. Jakožto vůl dne byl také zplnomocněn domluvit možné přespání a jídlo v nedalekém kempu Sluneční zátoka. Po poněkud zmatené telefonické domluvě je jasné, že když dorazíme v rozumném čase, máme kam složit hlavy. Proto moc neotálíme, dopíjíme druhé pivko a vyrážíme směr kemp. Cestu víme sice jen velmi zhruba, ale jsme chlapi, tak co se budeme někoho ptát. Po chvilce bloudění na výpadovce z Ledče zjišťujeme, že nebloudíme sami, a že stejným směrem se snaží dostat i dvě tápající cykloturistky. Spojujeme tedy síly a vzápětí jsme odměněni naleznutím správné odbočky. Do kempu je to podél řeky cobydup, jenže tím veškerá radost končí. Hned jak dorazíme, máme pocit, že tady je něco jinak. Petr M. jde zjistit stav věcí do asi jídelny. Tam je odkázán na místního správce, který s naším přespáním nemá problém. S čím ale problém má, jsou cyklisti, kteří kola používají k jízdě na nich a ne k jejich vodění, protože to dá přece rozum. Díky způsobu jakým pán vystupoval a hlavně vzhledem k tomu jak kemp vypadal, bylo rychle rozhodnuto dát si pivo a vyrazit dál. Ono spát v kempu, který vypadá jako sovětský pionýrský tábor ze 70. let, s toaletou na čip obehnanou plotem, pomalu s ostnatým drátem a nevalné čistoty k tomu a to celé korunováno již zmíněným přístupem místního bosse, za to opravdu nestojí. Naštěstí jsme od již notně společensky unavené party chlapíků z Moravy, kteří si zde dali zastávku na „jedno“, zjistili, že nedaleko ve Vilémovicích je hospoda U Čerta, kde dobře vaří, a že oni tam mají taky namířeno. Ba co víc, měli kytary, a tak bylo o naší další štaci rozhodnuto. Jenom ještě bylo potřeba dořešit otázku odjezdu vlakem druhý den, čehož se na infolince ČD ujal vůl dne. Ze všech možných kombinací časů odjezdů a volných místenek na kola se naštěstí jedna ukázala jako schůdná, a tak díky moderním technologiím se Petr H. se svou kreditkou a Tomáš s mobilem mohli podělit o objednání jízdenek. Jelikož nás v zátoce hrůzy, tedy vlastně Sluneční zátoce, již nic nedrželo, vyrazili jsme terénní trasou podél řeky vyfunět poslední dnešní kopec do Vilémovic. Samozřejmě, že v kempu jsme kola jen vedli, protože jsme to na holý pupek slíbili, a nechtěli jsme, aby nás správce pro výstrahu zastřelil.

V notně nařezané hospodě U Čerta jsme naštěstí měli rezervovaná místa a co čert, teda pan domácí, nechtěl, seděli jsme hned u známých Moraváků, kteří už tam nějakou dobu hráli a zpívali. Obsluha sice nebyla z nejrychlejších, ale i tak se nám povedlo pěkných pár žejdlíků polknout a to včetně posery dne, kterému se pozvolna vrátila chuť do života. Jasný důkaz, že pivo je lék nad léky. Večer probíhal v pohodové atmosféře družby Čechy Morava, kdy chvilku hráli Moraváci, chvilku zase Milan a s přibývajícím pivem všichni dohromady, jeden přes druhého. Se zavírací dobou jsme toho měli tak akorát dost a nakonec jsme byli rádi, když nám místní Lucifer nabídl možnost přespání přímo naproti hospodě v jejich altánku, namísto bloudění po loukách a hledání pěkného místečka. Naneštěstí pro nás, to co zprvu vypadalo, jako super možnost ochrany před případným deštěm záhy zhatil příchod velmi, ale velmi unaveného trampa, který seděl v stejné hospodě, ale začal asi o pár hodin dřív než my a evidentně o možnosti tohoto přespání věděl také. Nebylo moc o čem uvažovat, protože s pánem se nám po úvodním pokusu o komunikaci moc spát nechtělo. Přece jen na trávě se spí lépe než na dřevěné podlaze s rizikem šavle za krkem. A tak jsme se uvelebili vedle altánku na zemi a doufali, že pršet nebude…