TÚR DE BÍR 2017 - šestnáctý ročník - Pátek 28.7.2017
» další dny
Vůl dne: Milan
Trasa: 68 km, Žizníkov – Česká Lípa – Kamenický Šenov – Hřensko - Děčín
Heslo dne: Nepijte Cvikov
Je 5:59 ráno a na zastřešené, prostorné terase restaurace u Karama v Žízníkově pokojně sní svůj sen celá naše banda. Množství prázdných půllitrů, zpěvníky a kytara ležící na stole prozrazují, že tu bylo večer veselo. Mezi půllitry někdo večer v roztržitosti zapomněl telefon a ten začal v 6:00 zvonit. Nechat si na dovolené zapnutého budíka na šestou, to může udělat jedině vůl. Takže přesto, že oficiální volba proběhla trochu později, všichni až na jednoho měli o hlasování rozhodnuto už 6:01, kdy se Milan vyhrabal ze spacáku a neohrabaně se snažil vypnout budíka na svém telefonu s nadějí, že si toho nikdo nevšimne. Jeho naděje se bohužel ukázaly jako liché.
Není kam chvátat, stejně začalo pršet. Restaurace sice otevírá oficiálně až v 10 hodin, ale příjemný personál doráží docela brzy ráno a dělají nám luxusní snídani dlouho před otvíračkou. Ke snídani nám příroda připravuje neobvyklou podívanou. Přesně v polovině terasy je totiž jasně viditelná hranice deštivého počasí. Vedle poloviny terasy docela pěkně prší a na druhém konci terasy ani kapka. Když se vypršelo, jdeme do sedel, směr Česká Lípa. Centrum nás neláká, tak míříme rovnou na Cyklostezku Varhany. Na kraji České Lípy se nám ale postaví do cesty hospoda Střelnice s nabídkou nám neznámého piva Cvikov. To je výzva, které nelze odolat. Cvikov u nás ovšem nezabodoval. Bylo to bezkonkurenčně nejhorší pivo letošního ročníku. Dokonce jsme se báli následků, ale naše žaludky to nakonec zvládly.
Dál pokračujeme po cyklostezce Varhany. Jde opravdu o příjemnou cyklostezku, která byla nově postavena na náspech bývalé železniční trati. Takže žádný krpály, jen mírně nakloněná rovinka, ovšem mnohakilometrová. Je vidět, že se stavělo za dotace, cyklostezku lemují nesmyslné dopravní značky přikazující jízdu do pole na neexistující, nebo zarostlé polní cesty. Cyklostezka nás dovede do Kamenického Šenova k Panské skále alias Varhany, kterou známe z Pyšné princezny.
Už máme hlad, ale ukazuje se, že tady hospody, ve kterých se vaří, prostě nejsou. Musíme tedy dál a dál, hledáme a chytáme se s jídlem až v České Kamenici, kde na náměstí obědváme. Je pátek a tedy den před odjezdem domů, takže je potřeba zajistit místenky ve vlaku, který nás vezme i s kolama. Toť jasný úkol pro vola dne. Na místním nádraží ovšem neuspějeme, tady se lístky koupit nedají. Jsme opět odkázáni na internet a časově náročnou komunikaci se zákaznickým centrem ČD. K takovéto akci se báječně hodí zdejší pivovar. Exkursi sice nepodnikneme, ale degustaci všech domácích piv si ujít nenecháme. Jedno pivo lepší, než druhé, to nemohu říct. Ale na rozdíl od Cvikova by se pitelný vzorek vybrat dal. Zároveň s degustací probíhala objednávka jízdenek on-line u ČD, ovšem bez valného úspěchu, tak jako v některých předešlých ročnících TDB. Vysvětlení se nám dostalo na infolince ČD, takže si kluci už laskavě zapamatujte: on-line předprodej místenek a rezervací pro kola začíná 60 dní před datem odjezdu a od šesti cestujících výše doporučují ČD objednávku přepravy skupiny, nejpozději však 72hod. před odjezdem. Jinak řečeno, místa na kola jsou vyprodána a nemáme jistotu, že se zítra všichni vejdeme do jednoho vlaku i s kolama. Nezbývá, než být v Děčíně, nebo v Ústí nad Labem u vlaku včas a místa si zajistit ostrými lokty.
Jedeme dál směrem na Hřensko. Začíná stoupání, láme se to až v Janově, kde s chutí polkneme jednoho rakovnického Bakaláře. Teď už nás čeká mnohem příjemnější klesání do Hřenska. Úzkou, klikatou silnici lemují příkré srázy. Tady bychom místo na spaní našli jen těžko. Ještě že nás brzdila auta, protože v jedné zatáčce se na úzké silnici nedokázal vytočit autobus a protijedoucí auto a udělali tam pěkný špunt. Na kolech snadno prokličkujeme, ale kdybychom měli rozjetá kola tak, jak to kopec umožňoval, jen těžko bychom dobrzdili včas. Hřenskem projíždíme podél Kamenice k Labi. Podél Labe vede pěkná cyklostezka, ovšem po druhém břehu. Využijeme tedy kamenický přívoz a necháme se převézt na druhý břeh, čímž jsme překročili státní hranici do Německa. Proti proudu Labe nám to jede parádně až do Děčína. Po pár kilometrech stezka opět protnula státní hranici, jsme zase doma.
V Děčíně rychle najdeme kemp, o kterém jsme si dopředu zjistili, že je jediný široko daleko. Kemp je na opravdu hnusnym místě, u řeky pod dálničním mostem. Do klidného, idylického nebo dokonce romantického místa to má nekonečně daleko. Na takovém místě bychom nikdy nespali, kdyby byla možnost někde jinde. Ale ve zdejším kopcovitém terénu bychom místo na spaní hledali jen těžko, takže neradi, ale přece zůstáváme v kempu. Správci kempu nás důrazně upozorňují, že se tam dost krade, ať si raději dáme kola do uzamykatelných boxů, které tam k tomu účelu mají. Opravdu nevím, co může někoho vést k tomu, aby v tomto kempu strávil víc než jednu noc. Jdeme raději povečeřet a uhasit žízeň mimo kemp do nedaleké hospody Kocanda. Jídlo i pití dobré, ale obsluha je dost kyselá a dojem z hospody výraně sráží. Dneska na kytaru nedojde a s flámováním to nepřeháníme. Vracíme se kempu, kola pořádně zamkneme z části do boxů, z části vedle celty, na které spíme a bez dalších odkladů usínáme. Toto je naše první noc letošní TDB, na kterou nehlásí déšť, takže můžeme spát prvně pod širákem.