TÚR DE BÍR 2019 - osmnáctý ročník - Čtvrtek 25. 7. 2019
» další dny
Vůl dne: Petr M.
Trasa: 60 km, Novosedly – Dyjákovice – Vrbovec – Chvalovice – Šatov – 83piv + 6 lahví vína
Heslo dne: Je nám VEDROOO!
O probuzení do druhého dne se postaral Ferenz Termit a jeho gang, kteří přes nás stavěli mravenčí dálnice, úmorné sluníčko, co nám už od rána chtělo naznačit co si chystá a příbuzná sojky bonzačky z Krakonoše, co se nás držela a řvala snad po celý letošní TDB. Zjišťujeme, že jsme při nočním příjezdu netrefili jednu odbočku a slibované místo na spaní ve stínu u bunkru je od nás asi 300m po poli níž. Dnes to vypadá na pěknou smažbu, takže žádné dlouhé rozjímání, balíme a vyrážíme na snídani do Novosedel. Při snídani v parčíku před sámoškou se probere nástřel trasy a také se nakousne volba vola. Leč nemaje zásluh z předchozího dne, kterými by byl vůl automaticky nominován, nakonec nikdo navržen nebyl a s absolutně spravedlivou aplikací pro náhodný výběr, kterou jsem již třetím rokem nabízel, z nepochopitelných důvodů nikdo nechtěl nic mít. Vyrážíme tedy bez vola v ústrety parnému dni.
Naše tempo bylo zběsilé a naším revírem byla Morava, takže při průjezdu Dyjákovicemi hledáme kde svlažit hrdla typickým moravským mokem, tedy pivem. Jedeme kolem dvou hospod, ale je vidět, že tu ta pivní tradice ještě není úplně zažitá a hospody jsou i přes kurňa pařák pořád zavřené. Co to je? Ptáme se. Vždyť už bylo určitě půl desáté?! No nic, záchranu určitě přinese místní obchoďák u dětského hřiště, kde ve stínu dubu zastavujeme a já spolu s Martinem vyrážíme na nákup lahváčů. Co to je? Ptáme se znova. Vždyť oni nemají vůbec nic chlazeného. Pomalu se vkrádá zoufalství a vůl co by to všechno zařídil pořád chybí… Naštěstí si někdo předtím všiml ještě jednoho malého krámku kousek zpátky, takže upínáme veškeré naděje tímto směrem. Za chvíli se zpoza zatáčky vynoří naši průzkumníci, ale co je důležitější, mají plné ruce plecháčů! Ne, nepřijela nás zkontrolovat Simča s dětma, jedná se plecháče s malým P a Tom ho má určitě velký. Alespoň dle pravopisu. K svačině tedy vyslopnem jedno osvěžující chlazené Starobrno nebo Kozla v plechu a razíme dál.
Po zdolání několika dalších kilometrů se dovlečeme v potu tváře do Vrbovce. Kluci to tu znají, takže míříme na jistotu a oběd si dáváme v penzionu Retro. Retro sedí - penzion totiž původně sloužil jako bordel a interiér asi po změně zaměření tohoto podniku moc neřešili. Taky servírka vypadala, že tu prožila ledacos a zanechala zde kus své minulosti. Jídlo bylo ale docela fajn a taky možnost polknout dalších pár pivek a schovat se před sluncem vyvážila veškeré náznaky nepohodlí. Pak se ovšem stalo něco, co jsem na TDB ještě nezažil. Proběhla volba vola. OK, tak tu už jsem zažil, ale ten způsob výběru… Zkrátka, nikdo si stále svými hrdinskými činy neřekl o tento význačný post a už vůbec nikdo nechtěl riskovat, že by volba byla určena nejspravedlivější aplikací, kterou jsem neustále nabízel, a tak počítám, že po dobu mé krátkodobé nepřítomnosti, způsobené nutnou potřebou, byla vytvořena tajná koalice a za vola byl jednohlasně zvolen Petr M., tedy já. A důvod? No už jsem přece dlouho volem nebyl a taky ta apka je prý určitě cinklá. Tsss.
Takže v hlavní otázce dne máme konečně jasno, pupky plné k prasknutí, platíme a jedeme dál. Ale co to? Venku je vedro, že bys velblouda do pouště nevyhnal a námi těžce nastřádané tekutiny se hned po překročení prahu penzionu začínají povážlivě vypařovat. Naštěstí je ve Vrbovci i přírodní koupaliště, takže volba programu na několik dalších hodin, než opadne to nejúmornější horko, je jasná. Koupaliště je vážně bezva. Vodička jako kafíčko, pivíčko jako křeníček, štěňátko jako koťátko… Ale co naplat, každá zábava jednou končí a je potřeba taky šlápnout do pedálů, protože to letos na velké hltání kilometrů nevypadá, a tak se každá minuta v sedle počítá. Ha, kilometrů nebylo ani pět a nás najednou vcucává sklípek DeVino v nedalekých Chvalovicích. Tož zme na Moravě, tak koštnem, ne? V posezení před sklípkem si vyslechneme, že tu prodávají víno s příběhem, okoštujeme pár lahviček, někteří vyrazí i na prohlídku sklepa (mimochodemvelmi příjemné ochlazení) a taky se seznamujeme s podobnou partou bláznů na kolech odněkud kolem Ostravy, co se vyrazila smažit do moravského slunečného pekla jako my.
Schyluje se ale k večeru, takže je potřeba zvednout kotvy a popojet o kus dál. Po dalších nekonečných 5ti kilometrech dorážíme v lehce ovíněném stavu do Šatova, kde se rozprcháváme a poohlížíme se po nějakém tom plácku na přespání. Sraz máme v místní hospodě. Volba na spaní padla na místo vybrané Petrem H. a my si po celodenní námaze můžeme konečně na předzahrádce hospody odfrknout. Dáváme večeři, něco málo, no dobře, hodně piv, a Milan hrábne do strun doprovázen vitím nejen naším, ale také několika místních přísedících a známých ze sklípku, kteří tu shodou okolností bydlí v penzionu. Naše produkce je sice velmi kvalitní a jedinečná, ale je také poněkud hlučná, tak jsme po zavíračce požádáni hospodským o její ukončení, protože mu prý někteří sousedi potom dělají problémy. To chápeme, necháme si natočit pár PETek, protože noc je ještě mladá a vyrážíme se zbytkem Ostraváků na doporučení hospodského na místní fotbalový plácek, kde dopíjíme, co máme. Únava ale začíná působit, tak se postupně trousíme a bloudíme k místu našeho dnešního spočinutí, kde padneme za vlast a nabíráme síly do dalšího parného dne.