TÚR DE BÍR 2019 - osmnáctý ročník - Pátek 26. 7. 2019
» další dny

Vůl dne: Milan

Trasa: 63 km, Šatov – Malšovice – Lesná – Blížkovice – Moravské Budějovice – 68 piv

Heslo dne: Kde se tu ten kopec vzal?

Ráno se probouzíme všichni na stejném plácku. Vzhledem k tomu, že jsme včera odjížděli na kutě odděleně, podle výkonnostních skupin, bylo společné probuzení příjemným překvapením. Hned od rána je jasné, že nám dnes opět zima nebude.

Najít v Šatově místo, kde se dá dobře navečeřet a napít, bylo včera snazší, než dnes najít místo, kde posnídat. Nakonec bereme za vděk lavičkám s výhledem na pracující cestáře, kteří jako melouchy asi dělají i dlaždiče. O Šatově se vyjadřují velmi nelichotivě a od dalšího setrvávání nás důrazně zrazují. No, stejně jsme chtěli vyrazit dál. Za Hnanicemi vjíždíme do lesíka, který nám poskytne vítaný stín, ale zde končí naše rovinatá idylka.

Dosud rovinatý obzor v nás mylně vyvolával iluzi krajiny bez kopců, lehkého terénu pro kolo. K Dyji sjíždíme z kopce, který dává tušit, že nás čeká nekonečné tlačení do strmých krpálů. A taky že jo, za pěkným lanovým mostem už stoupáme k vinícím. Stoupání naštěstí přerušují krásné výhledy, které jsou vzpruhou pro naši morálku. Po vystoupání do Podmolí na nás čeká zasloužené pivko. U místního kiosku rybníček sice je, ale ten by mohl někoho svést maximálně k rybaření. Na koupání to rozhodně není a teplota stoupá… Necháme si poradit a směřujeme do Mašovic k zatopenému lomu. V Mašovicích nám cestu zkříží místní hospůdka. Čas oběda se blíží, zkusíme jí. Hospůdka je to zvláštní. Zahrádka bez obsluhy a mezi zahrádkou a hospodou je hlavní silnice. Pro někoho pod vlivem by to mohlo být osudné. Ještě, že něco takového se nás v tuto denní dobu netýká. Odvážíme se jít pouze do polévky, podle jídeláku mají totiž v kuchyni jenom friťák. No a volíme vola. Zásluhy z předchozího dne nejsou, takže přichází ke slovu zase Peťova kalkulačka. Volem je Milan. Protože je zítra návratový den, dáme duchapřítomnou organizační chvilku a shodneme se na odjezdu vlakem z Moravských Budějovic, které si zároveň určujeme za cíl dnešní etapy.

Vedro nás postrkuje směrem k lomu. Místo na koupání je to opravdu pěkné, voda parádní. No není to náhoda? Potkáváme tady zase partu, se kterou jsme včera pili. Naštěstí se zřejmě obě strany po včerejšku ještě stále necítí při síle, takže nikdo nedostal ten báječný nápad, abychom se začali zase družit. Osvěženi chladnou, čistou vodou (neužito vnitřně) šlapeme do pedálů. Přes Bezkov a Horní Břečkov, kde raději pivo nehledáme, přijíždíme do Lesné. Konečně oběd v restauraci Větrný mlýn. Jídlo dobré. Kdo by si ale myslel, že nás u větrného mlýna ochladí větřík, ten se teda pěkně splete. Je tu stejný vedro, jako všude. Naše cesta pokračuje dál přes Šumnou, Štítary, Ctidružice, Blížkovice. Tady už si „něco“ k pití fakt musíme dát. Ale kde? Po krátkém hledání kotvíme asi před místní nejlepší hospodou na náměstí. V hostinci U Černého orla se zastavil čas před třiceti lety. Směle může konkurovat příbramské nádražce. Záchody nechutný a nefunkční uvnitř zahuleno a paní výčepní nám podává pivo ven oknem ze sálu, aby nemusela chodit přes chodbu. Zkrátka retro, nostalgie. Zamáčkneme slzu dojetí a rychle pokračujeme do Moravských Budějovic. Zjistili jsme, že tam mají bazén a musíme chvátnout, abychom to stihli do zavíračky. Stihli jsme to. U kasy krátce a neúspěšně smlouváme o výši vstupného. Blížící se čas zavíračky paní neobměkčí. No co, krátké koupání stojí za to. Bazén tu mají pěkný, zázemí kolem taky. Po zavíračce už zbývají vyřešit jen dvě věci z programu, tedy kde ulehneme ke spánku a kde se najíme a popijeme. Tradičně se rozjíždíme všemi směry hledat prima spací plácek a sraz je na náměstí.

Ono by se řeklo, že náměstí bude jistota, že tam se najde hospoda s kuchyní. Ale ouha, tady na takové nevšední požadavky nejsou zařízení. Musíme vzít na milost kebab z nonstopu a lavičkou na náměstí. Na pivo pak po krátkém hledání kotvíme v Pogo baru. Bernard je dobrej, ale není to místo, kde by se dalo hrát na kytaru. Je tu překvapivě plno a žije to tu.

Posledním bodem na programu je cesta na spací plácek. Potmě jsme dorazili na podmáčenou louku s vysokou trávou. Už při rozbalování spacáku padaly návrhy, jestli nepůjdeme jinam, že tam nějak žerou komáři. Tyto rozumné (srabácké) návrhy zůstaly bohužel absolutně bez odezvy, uleháme, jak už to máme nacvičené. Těch komárů tady na nás bylo ale opravdu nějak moc, usnout nebylo nic snadného. Ty svině začali bzučet a kousat okamžitě, ani nepočkaly těch 15 vteřin, které normální člověk potřebuje, aby usnul, po tom co si lehne. Počítat hvězdy nešlo, protože když jsi vystrčil jedno oko z malinkatého otvoru v zakukleném spacáku, tak se mu na něj slétlo 10 komárů. Vydržet kompletně zakuklený ve spacáku za tropické noci kvůli vedru taky moc dobře nešlo. A to neustálé, bzzzz… To bylo pro ty z nás, kteří v hospodě podcenili taktickou přípravu na usínání v polních podmínkách, nepřekonatelná překážka bránící delšímu usnutí. Nezbývá než odpočítávat čas do svítání. Sakra jakej vůl to místo vlastně vybíral?