TÚR DE BÍR 2020 - devatenáctý ročník - Pátek 31. 7. 2020
» další dny
Vůl dne: Milan
Trasa: 62 km, Dolní Břežany - Zbraslav - Radotín – Dobřichovice– Řevnice – Beroun – Zdice, 84 piv
Heslo dne: Musíme jet, ať to nemá Petr daleko
Probouzíme se na příjemném rovném plácku na louce za vesnicí a zjišťujeme, že jsme spali na myším na hřišti. Celá louka byla totiž protkána myšími cestičkami, po kterých nám myši utíkaly skoro pod nohama. Asi tu nemají kočky. Na snídani se vracíme do Břežan. Na to, že jsme kousek od Prahy, tu je až zvláštní klid. Prodavačka v nově otevřeném krámku neskrývá svou radost, že si tam dnes někdo přišel něco koupit. Po snídani je třeba trochu pročistit vzduch a dochází na volbu vola. Zásluhy z předchozího dne jsou minimální, takže dochází na domlouvání spojenectví a intriky. Po zákeřných úskocích je zvolen Milan za to, že mu u včerejší večeře spadly brejle na zem… Jak chcete, však já vám to zítra vrátím. Vyrážíme.
Z Dolních Břežan přes Točnou na Zbraslav přes most Závodu míru… ale ne, zpět, to není ten most, přes který chceme. Vracíme se a kus po proudu Vltavy přejedeme Vltavu i Berounku pod Radotínským mostem. V těchto místech uzavíráme kruh okolo Prahy a proti proudu Berounky nabíráme pomalu směr k domovu. V Dolních Mokropsech máme první občerstvovací zastávku. Zdejší kiosek u vlakové zastávky je sice zajímavý, ale ne zas tolik abychom se zdrželi více, než na jedno. Příští zastávka je zanedlouho v Dobřichovicích. Je horko a navíc se blíží čas oběda, takže si zastávku u Restarace VB snadno obhájíme. Servírka je velice šikovná fotografka, jenže nabídka jídel už tak šikovná není. Zvěřinové hody neoslovují všechny účastníky, takže dopijeme a popojedem. A udělali jsme dobře, protože jen o kousek dál na nás čekala nově otevřená hospoda Stará Bárka. Opravdu moc pěkně udělaná hospůdka, obsluha kmitala a jídlo i pití výborný. Palec nahoru.
V tuto chvíli už víme, že nám vyjel z Příbrami naproti Petr Ch., tak musíme šlápnout do pedálů, aby to za námi neměl takovou dálku. Nejdřív by to ale chtělo v tom dnešním parnu koupačku. Příhodné místo najdeme nad jezem v Řevnicích, kterými jsme letos už jednou projížděli. Voda je osvěžující, ani nesmrdí, ani když z ní vylezem. Ale teď už musíme podat nějaký výkon, aby to za námi neměl Petr Ch. takovou dálku. Hecneme se a popojede dalších minimálně 2500m na náves Zadní Třebáně. A tady mají pivovar. Pivovar Bobr sice otevřeno nemá, ale zdejší kulturní středisko ano a jako na potvoru točí zrovna Bobra. Pili jste někdy pivo Bobr? My ne. Není tedy zbytí, musíme jedno malé ochutnat. Pak ale pojedeme, aby to za námi neměl Petr Ch. takovou dálku. Asi jsme se nějak špatně domluvili a nějakej vůl objednal velký. Bobr chutnal. A to horko… Zkráta po druhym jsme si řekli, že na Petra Ch. počkáme raději tady, abychom se někde neminuli. No hezky tu bylo. Petr dorazil, neminuli jsme se.
Další část cesty jsme vzali ve svižnějším tempu do kempíku u Srbska. Tady jsme ochutnali produkty minipivovaru Srbecký Lok a vysvětlili si, že nemusíme jezdit tak rychle, protože to bychom byli brzy doma.
V Berouně se rozloučíme s Berounkou, pokračujeme údolím Litavky. To už ale nejdeme jen podél Litavky, ale i podél dálnice, která o sobě dává hlukem dost vědět. A tak je to až do Zdic. Do Zdic dorážíme večer a je jasné, že pro dnešek to tu bude naše konečná. Takže si dáme tradiční „rozchod“ na hledání vhodného plácku na spaní. Je to tu dost kopečkovité, místo se nehledá snadno. Přesto Tomáš i Petr H. najdou nezávisle na sobě pěkné místo. Tak hurá, mužeme hledat hospodu, už je hlad. Zakotvíme v Restauraci U Zímu, má pěknou zahrádku a vaří. Na první pohled pěkná hospoda. Jídlem ale svůj první dojem rozhodně nepodpořila. Slabota. Tak si alespoň zazpíváme. Ze slušnosti se zeptáme, zda to neva a jdeme na to. U kytary se střídá Milan s Petrem Ch, ale místní asi nemají hudební vkus a náš sborový projev neumí docenit. Zlaté vesnické hospody, je vidět, že jsme „ve městě“. Skoro nikdo se k nám nepřidá a za chvilku začne prudit obsluha, že si budou sousedi stěžovat a podobný pindy… No když na nás vyběhla z kuchyně babizna v hábitu připomínajícím noční košili, tak nám bylo hned jasný, proč tu hnunsně vaří a zaveleli jsme k taktickému ústupu jinam. Konec konců už byl čas na spaní. Cesta k vybranému plácku vedla naneštěstí ještě kolem jedné hospody, kde si s nočním klidem vrásky tolik nedělali. Pivo tu bylo sice stejně dobré, jako jídlo U Zímů, na chvilku jsme ale poseděli. Na chvilku… to vlasně jen polovina z nás. Plecháč, Petr M. a Petřák se chtěli družit se zdejší taky podnapilou omladinou. Pařmeni zůstávají a rozumní následují Petra H. na vybraný plácek na spaní. To se teď náramně hodí, že na tom plácku byl Petr i Plecháč. Nemusíme tedy mít o pařmeny strach, jeden z nich má polohu uloženou a v nejhorším ho navigace dovede na místo s přesností na pár metrů. A místo to bylo luxusní. V kopečkovitém terénu našli krásný, rovný plácek, který stromy okolního lesoparčíku chránily před ranním pichlavým sluníčkem i hlukem z dálnice. Takže Petře, Tomáši, pochvala.